Na okraji louky, na samém konci Žebrácké zátoky (Žebračky), se krčí dva přístřešky z obdélníkové plachty. Proti temné hradbě vysokých smrků stoupá slabý šedomodrý dým. Ohýnek je malý a zpola olizuje vojenské ledviny, ešusy, ve kterých se ohřívá voda na ranní kávu. Noc na louce byla dobrá. Pitná voda je ve stráni. Doplňujeme lahve, balíme, zapínáme řemínky starých toren tak, aby měly co nejelegantnější tvar. Klábosíme ještě nad mapou, kontrolujeme ohniště a následujeme úzký tok Žebráku.
Žebrácký potok se zde konečně vymanil ze vzdutí přehrady a zvolna proměnil v půvabnou lesní říčku. Ale nejkrásnější úseky nás teprve ještě čekají. Za mlýnem Rasovna při luhovské silnici se nachází osamělé údolí, říká se tam „V kaňonu“ a je tvořeno pěti loukami, které na sebe vzájemně navazují. Přestože je potřeba občas přeskakovat nebo se brodit, cesta ubíhá překvapivě rychle. Tam, kde se údolí sevře natolik, že dno kaňonu tvoří pouze koryto potoka, se nachází jedna z nejromantičtějších částí toku. Zejména pak okolí soutoku s Pernareckým potokem je bezvadné. Zde začíná divočina v pravém smyslu slova s mnoha pěknými místy k táboření. Temný, hustý les, samota, ticho, skalní výchozy, vodní kaskády a staré buky. V podzimním čase je zde krásná procházka záplavou červeného listí. Údolí je také houbařským rájem. Stráně jsou plné modráků a na temných skalách porostlých zelenkavým mechem se často nacházejí houby – lišky. V sychravém zimním období je zde slyšet krákání havranů a vran. Tento divoký vraní ráj se táhne až k žebráckému mlýnu. Pokud se odkloníš od vzduté Mže a zavítáš do tohoto zapomenutého kraje, určitě tě mile překvapí. Stejně jako kostel Nanebevzetí Panny Marie v Březí, který se vypíná nad potokem při silnici mezi Pernarcem a Líšťany.