Lidé, kteří nosívali tyhle dlouhé torny, se toulali krajem proti toku dolní Mže, aby v jejím romantickém skalnatém údolí zakládali svá malá ohniště. Srdcem dlouhé torny býval stanový dílec, stočený do úhledného válce, kam se dalo zabalit vše potřebné k úspornému životu v lese. Trampové a první chataři, kteří našli své srdce v povodí téhle řeky, táhli od večerního vlaku z Nových Dvorů ke svým tábořištím, chatám nebo do některé z vesnických hospůdek. Ti, kteří hledali opravdovou samotu, pročesávali odlehlé kaňony Ošelínska nebo mířili na Bezdružicko, kraj lázeňských pramenů.

Kolem přehrady Hracholusky vede frekventovaná železniční trať Praha-Plzeň-Cheb, která zpřístupňuje údolí v celé jeho délce. Pro tuto oblast bývají využívány především stanice Plešnice, Pňovany zastávka, Pňovany žel. st., Sulislav zastávka a Vranov. Milovníci divoké Mže ale tyto zastávky většinou míjí a pokračují dále proti proudu toku, na horní řeku. Za Stříbrem se totiž údolí ještě více uzavírá a vytváří nádherný kaňonovitý úsek dostupný ze stanice Svojšín, Ošelín nebo Pavlovice.

My však vystupujeme již v Pňovanech. Zavíráme dveře posledního vagonu, nahazujeme tornu na záda, čekáme, až vlak zmizí za posledními vysokými smrky a vydáváme se toulat krajem dolní Mže kolem přehrady Hracholusky.

NOVÝ DVŮR

Železniční stanice Pňovany (dříve Nový Dvůr u Stříbra) je výhodné místo pro pěší toulky do okolí přehrady. Nachází se totiž zhruba v polovině délky nádrže. Můžeme ji tedy využít pro výlety všemi směry nebo také jako přestupní stanici na Pacifik. Tato lokální železniční trať vede přes legendární Pňovanský most a opouští tak definitivně údolí Mže. Pokračuje nádherným krajem polí a luk do okolí Konstantinových Lázní pod Hradišťským vrchem. Malá nádraží a zastávky na této trati se svými jmény jako Blahousty, Trpísty, Cebiv, Strahov jsou romantika sama.

Ale vraťme se ještě na malou chvíli na pňovanské nádraží. Za nádražní budovou bývala kdysi v provozu oblíbená výletní restaurace – Lojzovna.  Zde měli možnost osvěžení orosenou plzničkou lidé čekající na příjezd svého vlaku. Bylo to také místo, kde se scházeli dělníci, chataři, trampové a výletníci. Ti většinou dále pokračovali Bezdružickou lokálkou do údolí Hadovky a Úteráku. Některé šťastnější party obsadily opuštěné vojenské pevnůstky. Ty se stávaly již od počátku přirozeným útočištěm trampů, což je tady na Plzeňsku typický jev.

Sem na Neuhof táhli s nedělním soumrakem na vlak chataři, kteří měli v údolí přehrady ty první chaty a boudy. Všechny potřebné věci museli mít na zádech s sebou. Těžké tlumoky, vaky s konzervami a pečivem přenášeli často za bouřlivých nocí ke svým chatám, kde rozděláním ohně v malých kamínkách vznikla teprve ta pravá pohoda. Do vzdálenějších míst za Novým mostem a okolí Rájova usnadnilo situaci vybudování výletní zastávky Pňovany.

LODĚ NA DOLNÍ MŽI

Lodě se dříve zasílaly vlakem přímo z Plzně do některé ze stanic v těsné blízkosti řeky. Jezdilo se z Josefovy Huti, Svojšína nebo Stříbra. Jako první brázdili temné vody Mže opravdoví vodáci, chlapi s dřevěnými žebrovými kánoemi často vlastní výroby. Dřevěné lodě bývaly velmi náchylné na poškození v kamenitém řečišti. Taková oprava byla velmi náročná. Složité bylo jejich manévrování mezi balvany při hledání vodnaté proudnice. Ale tenhle kaňon Mže za tu dřinu stál.

Možná právě tyto vodácko-trampské party vymyslely onen tajemný název Černá řeka, který se ujal pro úsek mezi Stříbrem a vsí Hracholusky. Jedná se o poslední výraznézúžení údolí, než se řekaMže definitivně vydá na svoji pouť směrem k Plzni. Dnes jsou bohužel jeho pobřežní louky skryty pod příkrovem zdejšího vodního díla. Zaniklé vesnice, usedlosti a mlýny známe již pouze z nákresů a dobových fotografií. Původní údolí bylo ztraceno, starousedlíci odešli a ti, kteří se nemohli rozloučit se svým krajem, žijí dodnes v jeho okolí.

Po napuštění přehrady se stala Mže v tomto úseku líná a vodácky neatraktivní. Volej, kam se podíváš! Ale ten, kdo dokáže vzít loď a zvolna pádlovat podélčerných skal, vplout do romantické zátoky, trhat květy divizny, sbírat šípky a houbyna stráních kolem řeky, dokáže ocenit její krásu. Podle vyšlapaných pěšin a skrytých kruhů z kamenů jsou stále ještě lidé, kteří pročesávají její strmé stráně, prolézají rokle, navštěvují malé vesničky, hospůdky a zastávky v jejím okolí, kde se zatím ještě zastavil čas.

Do této oblasti se vydej především mimo hlavní sezónu! V letních měsících je okolí přehrady plné lidí a rekreace v plném proudu. Hlavní střediska praskají ve švech. Údolí je tu nejkrásnější v čase předjaří. Je přitažlivé zejména pro svoji barevnou skladbu. Syrové barvy odcházející zimy, okry, zemité hnědé, burely, fialové tóny všeho druhu, zeleně a kobaltově modré nebe. Slunce již začíná odpoledne příjemně hřát a ve vzduchu visí vábivá vůně jara. S odchodem léta je údolí opuštěné. Voda v nádrži klesne a nastává ten pravý čas na to, aby Hracholusky ukázaly svoji krásu. Kdo na tohle slyší, jistě pochopí, jak rozmanité, pestré a hezké je údolí Černé řeky v průběhu celého roku. Zvláštní atmosféru si pak uchovává v zimních měsících. Vítr je tu mrazivý, všude leží sníh a hladina připomíná velkou bílou pláň. Ideální podmínky pro toulky na běžkách a bruslích. Dny jsou sice krátké, ale i v takovém nečase se s nadcházejícím pátečním soumrakem rozsvěcují malá světélka v oknech chat lidí, kteří to nezabalili s prvním mrazíkem. Kaňonem se pak nesou tupé rány štípaného dřeva, aby bylo v mrazivé noci čím topit.

PEVNŮSTKY

Špička kánoe zvolna rozráží hladinu. Záběry jsou klidné, pádlo se noří do vody v pravidelném rytmu. Není kam spěchat, všude panuje klid. Dvojice krájí poslední metry stojaté zelené vody. Vystoupit již není kam. Po obou březích roste vysoká tráva a kopřivy. Nedá se nic dělat, musí jet dál, až tam na úplný konec, kde již přitékají čisté vody potoka Úterského. Slovo Úterák má na Plzeňsku zvuk a každý, kdo má tuláckou duši, ho zná. Stráně jsou tu sevřené vysoké, prostě paráda.  A tady ve skalním zářezu najdeš uvázané ocelové lano. Ten, kdo se po něm vydá kopci vstříc, se ocitne na vrcholu, kde se nachází kemp. Ohniště, klády na sezení a chladná betonová pevnůstka lehkého opevnění Plzeňské čáry. Přesně takové jsou roztroušeny zdejšími údolími podél toku Úteráku, Mže a Úhlavky… 

VRANÍ RÁJ

Na okraji louky, na samém konci Žebrácké zátoky, se krčí dva přístřešky z obdélníkové plachty. Proti temné hradbě vysokých smrků stoupá slabý šedomodrý dým. Ohýnek je malý a zpola olizuje vojenské ledviny, ešusy, ve kterých se ohřívá voda na ranní kávu. Noc na louce byla dobrá. Pitná voda je ve stráni. Doplňujeme lahve, balíme, zapínáme řemínky starých toren tak, aby měly co nejelegantnější tvar. Klábosíme ještě nad mapou, kontrolujeme ohniště a následujeme úzký tok Beggar´s Creeku.

Žebrácký potok se zde konečně vymanil ze vzdutí přehrady a zvolna proměnil v půvabnou lesní říčku. Ale nejkrásnější úseky nás teprve ještě čekají. Za mlýnem Rasovna při luhovské silnici se nachází osamělé údolí, říká se tam „V kaňonu“ a je tvořeno pěti loukami, které na sebe vzájemně navazují. Přestože je potřeba občas přeskakovat nebo se brodit, cesta ubíhá překvapivě rychle. Tam, kde se údolí sevře natolik, že dno kaňonu tvoří pouze koryto potoka, se nachází jedna z nejromantičtějších částí toku. Zejména pak okolí soutoku s Pernareckým potokem je bezvadné. Zde začíná divočina v pravém smyslu slova s mnoha pěknými místy k táboření. Temný, hustý les, samota, ticho, skalní výchozy, vodní kaskády a staré buky. V podzimním čase je zde krásná procházka záplavou červeného listí. Údolí je také houbařským rájem. Stráně jsou plné modráků a na temných skalách porostlých zelenkavým mechem se často nacházejí houby – lišky. V sychravém zimním období je zde slyšet krákání havranů a vran. Tento divoký vraní ráj se táhne až k žebráckému mlýnu. Pokud se odkloníš od vzduté Mže a zavítáš do tohoto zapomenutého kraje, určitě tě mile překvapí. Stejně jako kostel Nanebevzetí Panny Marie v Březí, který se vypíná nad potokem při silnici mezi Pernarcem a Líšťany.

CHATY

Po roce 1964 se s napuštěním přehrady dostává do údolí Černé řeky první vlna chatařů. Někteří z nich sem jezdívali již o mnoho let dříve jako divocí skauti nebo později trampové. Lákalo je okolí Rájova, Pňovanského mostu, vranovské lesy a zřícenina hradu Buben. Impulsů pro budování chat při právě vzniklém vodním díle bylo hned několik. V první řadě se možná jednalo o vášnivé rybáře, pro které přehradní jezero znamenalo ideální podmínky k rybaření. Nebo o lidi s touhou trávit volný čas v přírodě, u vody, daleko od všedních starostí a problémů. A také o rodiny, které měly malé děti a ty potřebovaly les, slunce, koupání a pohyb venku na čerstvém vzduchu.

Pokračování příště…